Ráno chceme mít klidné. Vstát, vypít si šálek čaje nebo kávy, možná si něco přečíst, nebo na chvíli vylézt na zahradu a nadýchat se vzduchu. Místo toho zároveň s námi vstává náš malý ďáblík (rozuměj dítě), které má hlad, žízeň, a potřebuje vypravit do školy. V tu chvíli si uvědomíme že jsme mu zapomněli připravit svačinu takže vylítneme z postele, hodíme na sebe župan, rychle si vyčistíme zuby, a běžíme do kuchyně udělat si ten čaj. Mezi tím si třikrát poslechneme větu: "Mamí já mám hlad," takže než se začne vařit voda, připravujeme dítěti snídani. Voda zavařila dřív, takže na prskající pánev hodíme jedno vajíčko a plátek šunky a v rychlosti zaléváme sáček s čajem. Chystáme tu svačinu, mezitím dítě přijde a zeptá se: "Už je to hotový prosím? Mám hlad." Přikyvujeme, zatímco jednou rukou držíme housku, kterou se chystáme namazat na svačinu do školy, a druhou přendáváme vajíčko se šunkou na talíř. Dítě si odnáší snídani a my můžeme pokračovat v práci.
Ještě připravit horký čaj pro našeho taťku přece! Zaléváme druhý hrnek s čajem, mezi tím dítě stihlo sníst svou snídani a ptá se, kde má oblečení do školy. To mu vysvětlíme, dítě odbíhá do pokojíčku a my doděláváme tu svačinu. Dítě opět přiběhne a volá: "Já to nemůžu najít." Berete s sebou mistrně připravenou krabičku se svačinou a lahev vody, vše umístíte do aktovky a prstem ukážete na židli, před kterou stojí dítě a se slovy "nevím kde to je" na vás hledí. Dítě je oblečené a vy usedáte s hrnkem čaje ke knížce. Máte na to 10 minut, pak se musíte jít trošku upravit a obléct. Což stíháte takže poté, co desetkrát zopakujete, že je potřeba vyrazit, vyrážíte do školy a za sebou necháváte vzpomínku na příjemné ráno na čerstvém vzduchu s oblíbenou knížkou v ruce.
Následuje samozřejmě den pracovní, kde se to hemží úkoly, pochůzkami, schůzkami, termíny, meetingy, ukecanou kolegyní, náročným šéfem či šéfovou a pak hurá domů udělat s dítětem úkoly, připravit večeři, případně uvařit na druhý den. Do postele padáte unavená, a v duchu si říkáte: "Tak, dneska to byl dobrý den, všechno jsem zvládla."
Uf.
Stalo se vám to už někdy? Asi ano, že...
Už několikrát jsem slyšela rady typu:
- "Tak to tolik nehroť."
- "Já to mám stejně, nic si z toho nedělej, jsme prostě mámy."
- "Tak si přivstaň ne..."
- "Chybí ti systém."
Tyhle rady jsou úplně k ničemu. My ženy máme mít výkonnost stejnou jako muži a ještě u toho vypadat hezky a usmívat se. Ono to jde, ale jakmile to překročí hranici, stávají se z nás vybuchující sopky, které vytočí jedna ponožka na zemi. Absurdní, že?
Osobně jsem mívala tendence si všechno hodně brát. Všechno ideálně ťip ťop, na minutu přesně, systém, rozvrh, termíny, časové bloky.
Ne, nefungovalo to.
Místo toho jsem skončila s naprosto přehlceným nervovým systémem. Toužila jsem být pohodovou ženou, která se usměje, má dobrou náladu, hezky voní, má upravený účes, pěkné nehty...
Kromě těch nehtů se mi to docela povedlo.
Vědomě jsem si zvládla zklidnit podrážděný nervový systém. Ale musela jsem to dělat vědomě a přepnout si nastavení mysli.
A když už přijde nějaký náročný den, plný "vysavačů" (lidských), různých příhod, shonu apod., tak mám jeden rituál, který mi pomáhá se zklidnit, nabrat dech a nakonec všechno prožít s lehkostí.
Je to rituál uzemnění.
Každý den, ať už odněkud přijedu, mám za sebou náročný den, nebo vím, že mě náročný den čeká, si sundám boty a bos se postavím na trávu. Je jedno jestli je teplo nebo zima. Ať už bos nebo v nějakých ponožkách, postavím se nohama na zem (tady doslova), zavřu oči a pět minut se věnuji uzemňování. Vnímám zem pod nohama, studenou nebo teplou trávu, hlínu, nerovnosti. Postupně skenuju tělo a od hlavy až k patě uvolňuji každou část. Pravidelně, hluboce dýchám. Pak si představuju, jak veškerý shon, napětí, frustrace, zloba a další negativní emoce či zážitky odchází do země a tam se rozplynou v té nekonečnosti, kterou pod nohama mám. Ve vizualizaci jsem dost dobrá, takže fyzicky cítím, jak mi jde z nohou všechno do země. Když ten intenzivní pocit z nohou přejde, vím, že jsem ze sebe dostala všechno negativní, a následuje nabití se. Představuju si, jak ze země přes moje nohy proudí nová, silná, čistá energie. Představuju si ji jako proud světla. Barvu nechám na intuici. Někdy je to zlatá, jindy zelená nebo modrá. Opět cítím takový zvláštní pocit, ale tentokrát v oblasti solar plexus. Jakmile mě intenzivní pocit přejde, zhluboka se naposledy nadechnu, poděkuji keltské bohyni Eponě, která je pro mě symbolem přírodní síly (o tom zase jindy :)), a můžu dál fungovat. Je to neuvěřitelně silný rituál, cítím se po něm vždy skvěle a s postupem času jsem začala pozorovat i změny v mých reakcích, už nebyly výbušné, přehnané, nejsem roztěkaná, celkově jsem více vyklidněná.
Rituál uzemnění praktikuji každý den. Z počátku mi trval i 10, 15 minut. Teď už se zvládnu napojit na zem a nabít se rychleji.
Vyzkoušejte, uvidíte, že se budete cítit lépe.
Přeju krásné dny.
Ravena

Žádné komentáře:
Okomentovat